Jaké jsou největší výzvy a cíle základních uměleckých škol? Přečtěte si odpovědi ředitele ZUŠ VinoHra Jana Hájka v rozhovoru zveřejněném na Opera +.
Počátkem prosince vyšel na Opera + rozhovor s několika učiteli základních uměleckých škol. Mezi oslovenými byl i ředitel VinoHry Jan Hájek. Přinášíme ukázku z rozhovoru.
Jaký pociťujete největší současný problém hudebně-pedagogické činnosti?
Na jednu stranu chápou rodiče ZUŠ jako kroužky, kam prostě dítě přihlásí a je to všechno v podstatě dobrovolné, ale na druhou stranu nám dává stát prostřednictvím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy poměrně vysoké mantinely v tom, jak výuku můžeme anebo musíme provozovat. Často se potom stává, že se ocitáme na hraně nějaké šedé zóny, většinou v tom ohledu, že občas žákům promineme věci, které bychom promíjet neměli. Většinou to spočívá v nějakém individuálním posouzení, kdy vidíme, že pro nějakého konkrétního žáka je prospěšné účastnit se základního uměleckého vzdělávání, byť potom třeba neplní školní vzdělávací program, má problémy s docházkou a podobně.
Považujete připravenost dětí ze základních škol, co se týče povědomí o hudbě, za dostatečnou?
Nepovažuji. Ale to bychom zabředli do hlubokého filozofování o školství a o tom, jak ho chápe moderní evropská demokracie, a nakonec o tom, jak to všechno v praxi funguje. Doporučuji všem, a myslím tím úplně všechny, četbu kratinkého §2 Školského zákona o zásadách a cílech vzdělávání a ptejme se sami sebe s otevřenou myslí, jak nám to reálně náš dnešní školský systém plní. Hudbu zkrátka vnímám jako něco, co má pro mladé lidi velmi často určující sociální význam v tom smyslu, že může určit, do jakých sociálních skupin se na dlouhou dobu a možná do konce života zařadí.
Kladete důraz na rovnováhu mezi klasickou hudbou a jinými žánry v rámci výuky nebo udržujete důraz výlučně na hudbu klasickou?
Ta otázka mi zní trochu provokativně, protože neznám učitele, který by razil cestu čistě tím klasickým směrem (i když nepochybuji, že někde nějaký takový existuje). Spíš to dnes vypadá, že je na vrcholu generace učitelů, kteří to buď kombinují, nebo jdou čistě cestou neklasických žánrů. Odráží to zájem žáků. Oblíbené obory jsou dnes (mimo tradiční klavír) kytara, populární zpěv, a z dechových například saxofon. Já se snažím ve svých hodinách brát populární hudbu (v nejširším slova smyslu) jako východisko a snažíme se jí dát nějaký „poučenější rámec“. S klasikou musím žáky nejdřív seznámit a učit je vůbec vnímat její vyjadřovací prostředky. To zabere mnohem víc času a energie. A protože jsem přesvědčen, že je to pro žáky i pro hudbu prospěšné, soustředím se ve výuce z takových osmdesáti procent právě na ni.
Jak se díváte na trendy soukromých ZUŠ, které někdy nabízejí dětem „méně náročnou“ výuku bez potřeby přípravy (s dítětem cvičí učitel na hodině nebo v ansámblu)? Musím říct, že jsem takovýto trend nikde zatím nezaznamenal. Možná se to týká častěji subjektů poskytujících mimoškolní vzdělávání. Já sám si jako ředitel takzvané „soukromé“ ZUŠ neumím představit, že bychom takto fungovali. To, co nám stát ukládá, že máme děti naučit (zjednodušeně řečeno) prostřednictvím rámcových vzdělávacích programů, lze zvládnout pouze za předpokladu nenahraditelného dílu domácí přípravy, a pokud to není obecně známý fakt, měli bychom se zamyslet, jak vůbec umělecké vzdělání prezentujeme široké rodičovské veřejnosti.
Přečtěte si celý rozhovor na Opera +
